VDĚČNOST

Člověk je vizuální tvor. Potřebovala jsem umět si představit, co mí předci dennodenně zažívali a čím asi tak žili. Proto jsem si začala sbírat svoje střípky do mozaiky pro představu, jaké jsou moje kořeny.

Určitě to odstartovalo přečtení dědečkova deníku. Vtáhl mě do doby dřívější, asi jako mnohé diváky seriál Vyprávěj. Tohle ale bylo silnější. Uměla jsem si totiž díky jeho rukopisu představit, jak ty známé nebo méně známé dějiny prožívali ti moji konkrétní předchůdci nebo stařenka.

Dnes vím, že nebýt těchto střípků do mé mozaiky o předcích, určitě bych nevydržela být tolik let doma s dětmi a nebyli bychom 7 člennou rodinou :)

Nebýt motivace, která je sice vidět, ale setsakramentsky daleko, určitě bych podlehla tlakům dnešní doby a nechala se zlákat na krátkodobější lákadla. Nevím, jak vás, ale mě VDĚČNOSTI učí právě tohle povědomí o lapáliích a strastech mých předků. Dokud to člověk vidí na osudech cizích lidí, vůbec to s ním nehne. Když ale víte, že váš děda přišel jako batole o tátu (v poslední měsíc bojů války) a mělo se za to, že i jeho máma zemře na španělskou chřipku, nemáte hned o důvod víc radovat se, že žijete v jiné době?

Nebo z jiného soudku: nejste rádi, že nežijete v době tří po sobě jdoucích měnových reforem, které by vám vzaly většinu těžce ušetřených peněz? (1919, 1945 a 1953)

Nebo něco ze současnosti: žiju v zemi, kde i v případě válečného konfliktu bude o mě a moje děti postaráno líp, než znám z vyprávění samoživitelky Ani z Ukrajiny. Když se tam vrátila, dostane taky na požádání pomoc, ale jinou než byste čekali. Pouze chleba.

Z toho vědomí plynoucí VDĚČNOST je právě ten můj objevený klíč ke štěstí. Proto tohle vyprávím a k tomu povzbuzuji:)