PROČ SE ZAJÍMAT O SVÉ KOŘENY?
Inspirace na Vánoce
Člověk je vizuální tvor. Potřebovala jsem umět si představit, co mí předci dennodenně zažívali a čím asi tak žili. Proto jsem si začala sbírat svoje střípky do mozaiky pro představu, jaké jsou moje kořeny. Určitě to odstartovalo přečtení dědečkova deníku, o které jsem psala v minulém čísle. Vtáhl mě do doby dřívější, asi jako mnohé diváky seriál Vyprávěj. Tohle ale bylo silnější. Uměla jsem si totiž díky jeho rukopisu představit, jak ty známé nebo méně známé dějiny prožívali ti moji konkrétní předchůdci nebo stařenka.
VDĚČNOST
Dnes vím, že nebýt těchto střípků do mé mozaiky o předcích, určitě bych nevydržela být tolik let doma s dětmi a nebyli bychom sedmičlennou rodinou :) Nebýt motivace, která je sice vidět, ale setsakramentsky daleko, určitě bych podlehla tlakům dnešní doby a nechala se zlákat na krátkodobější lákadla. Nevím, jak vás, ale mě VDĚČNOSTI učí právě tohle povědomí o lapáliích a strastech mých předků. Dokud to člověk vidí na osudech cizích lidí, vůbec to s ním nehne. Když ale víte, že váš děda přišel jako batole o tátu (v poslední měsíc války) a mělo se za to, že i jeho máma zemře na španělskou chřipku, nemáte hned o důvod víc radovat se, že žijete v jiné době?
Nebo z jiného soudku: nejste rádi, že nežijete v době tří po sobě jdoucích měnových reforem, které by vám vzaly většinu těžce ušetřených peněz? (1919, 1945 a 1953)
Nebo něco ze současnosti: žiju v zemi, kde i v případě válečného konfliktu bude o mě a moje děti postaráno líp, než znám z vyprávění samoživitelky Hanny z Ukrajiny. Když se tam vrátila, dostala taky na požádání pomoc, ale jinou, než byste čekali. Pouze chleba.
Z toho vědomí plynoucí VDĚČNOST je právě ten můj objevený klíč ke štěstí. Proto tohle vyprávím a k tomu povzbuzuji:)
Úplně rozumím tomu, že na takové vyptávání není vždycky čas nebo myšlenky. Já taky musela nechat odrůst divoké kluky, abych měla kapacity na jiné věci. Narodila se nám ale druhá dcera a to už nějaká energie navíc byla. A když se s podzimem prodloužily večery a nebyli jsme tolik v éteru, to je, myslím, to pravé načasování k naťuknutí vzpomínkového zahloubání babičky, dědečka nebo třeba tetinky. Nikoho nemusíte přemlouvat - každý se rád rozpovídá o lidech, které už potkává jen ve svých vzpomínkách... Jen se nesmí spěchat - ono to chvilku trvá dostat se do doby tak vzdálené...
Začíná to (jako všechny velké věci) nenápadně - čajem a vzpomínáním. A postupně zjišťujete odkud pocházíte... Přidáte vědomí, kým jste a kam jdete a už máte své KOŘENY. To úžasné dobrodružství vás pohltí a nádavkem vám přidá klíč ke štěstí. VDĚČNOST.
Nevěřili byste, co se můžete všechno z povídání se starší generací dozvědět!
Tak naposledy jsem byla paf, když jsem se od mé mámy dozvěděla, že vlastně i ona jako malá – pětiletá holčička – byla svědkem, jak Rusové v srpnu 1968 obsazovali Prahu. To třeba není nic tak zvláštního pro Pražany, ale pro nás z Valašska to už zní jinak. A jak se to stalo? Její maminka se s ní jednou nemohla rozumně domluvit, dokud jí nezabalila saky paky a nevzala ji zpět ke své bezdětné sestře do Prahy, u které taky vyrůstala. Těch tanků, co tam obě viděly...
Jindy jsem nemohla věřit svým uším, když jsem se doslechla o jednom předkovi, jak cestoval z Ruska domů. Když skončila II. světová válka a vlaky byly přeplněné k prasknutí, všichni se co nejrychleji snažili dostat domů ke svým rodinám. Proto se nějakým způsobem náš osvobozený zajatec dostal domů až přes Vladivostok! (Kdo nemá představu, kde toto ruské město leží, jednoduše stačí otočit globusem. Leží na druhé straně zeměkoule.)
Nebo úsměvná historka, jak se první majitel automobilu v rodině snažil zabrzdit auto povelem "prr, prrrrrrr"! Zvyk je prostě železná košile :D Tuhle historku nemám z vyprávění, ta je už opravdu z dávnověku - objevila jsem ji ve vzpomínkové knize Jiřiny Koláčkové Gryczové Jiskřičky naděje, kterou vydalo Valašské muzeum v přírodě. Její maminka žila hned vedle naší rodiny! Jojo, zdroje jsou opravdu nevyčerpatelné...
Ve vaší rodině máte taky určitě spoustu zajímavých nebo úsměvných historek. Zná je i vaše rodina? Anebo nevíte, kterou byste z patra povyprávěli při rodinném setkání? Pokud je to náhodou váš případ, mám pro vás malou výzvu: využijte nadcházející čas k pátrání po vašich vlastních neuvěřitelných rodinných příbězích, dokud to jde… Naplňme čas delších večerů objevováním rodinných příběhů!