Nevěřili byste, co se můžete všechno z povídání se starší generací dozvědět!

Tak naposledy jsem byla paf, když jsem se od mé mámy dozvěděla, že vlastně i ona jako malá – pětiletá holčička – byla svědkem, jak Rusové v srpnu 1968 obsazovali Prahu. To třeba není nic tak zvláštního pro Pražany, ale pro nás z Valašska to už zní jinak. A jak se to stalo? Že to se s ní jednou nemohla její maminka rozumně domluvit, dokud jí nezabalila saky paky a nevzala ji zpět ke své bezdětné sestře do Prahy, u které taky vyrůstala. Těch tanků, co tam obě viděly...

Jindy jsem nemohla věřit svým uším, když jsem se doslechla o jednom předkovi jak cestoval z Ruska domů. Když skončila Velká válka (= I. světová válka) a vlaky byly přeplněné k prasknutí, všichni se co nejrychleji snažili dostat domů ke svým rodinám. Proto se nějakým způsobem náš osvobozený zajatec dostal domů až přes Vladivostok! (Kdo nemá představu, kde to ruské město leží, jednoduše stačí otočit globusem a tam na druhé straně zeměkoule leží.)

Nebo úsměvná historka, jak se první majitel automobilu v rodině snažil zabrzdit auto povelem "prr, prrrrrrr"! (Tak byl totiž zvyklý zastavovat koňský povoz.)

Korunu ale všem historkám a moudrům jednoznačně nasadila jedna má letitá prateta, když se mě bez okolků zeptala: "A když už máš dva ogary, nechtěla bys ještě jednu cérku?" A než stačím přikývnout, už dává svou radu: "To musíš chlapovi nadbíhat ještě než na to budeš mít opravdu chuť! Na cérky se na tom musí dělat celý měsíc… Šak i v Bibli to píšou, že je žena vrcholem stvoření, no né? Tak se musíte přičinit a bude to!"

A věřili byste, že teď už tetince i věřím? Po divokých synech máme Aničku a jsme moc rádi, že ne třetího divocha!

(Dnes už rozumím tetiné radě i z vědeckého hlediska, takže pokud by to někoho z vás náhodou zajímalo, přijďte třeba s malinovkou a já vám to pak ráda dovysvětlím:)