Co mohlo za větší úmrtnost dětí v minulých stoletích? 

Byly to jen nemoci a horší hygiena? 

Představte si, jaké vzpomínky o opatrování staršími brášky jsme nahráli od pratety Mařenky:

"Jako malí (pěti a tří letí) mňa šupli do trúby. Já sem mohla mět přes rok. Jak šla maminka od kostela, viděla, že se kúří z komína, tak utekala domů a že proč topjá. A oni: Bude už to děvčátko upečené?

A jak otevřela trúbu, opravdu, už sem byla horká. Potvory mňa chcely upécť.

Jedenkrát mě prý strýc Fanuš zhodil do studně a pak mě vytáh hrabjami. To mě byly asi dva roky. Tak mě donés do kolébky a utékal pro maminku a pravil: Děvčátko sa utopilo ve studni!

A ještě jedenkrát sem měla být po smrti. To mi vykládal staříček, že mňa zachránil. Oni mňa šupli do vojenského kufra staříčka a furt sa smíli. Přišel staříček a ptal sa: Kde máte děvčátko? Tak je za krk sundal a že jsem sotva dýchala. Pak je čaganem vyprášil."

Z takového vyprávění jsme pochopili, že nejen nemoci a nižší hygiena, ale i dohled nad dětmi byl tím rozhodujícím faktorem, kolik dětí v rodině se dožilo dospělosti. Když jsme se podívali na několik rodin předků, tak všude (20. století), kde pospolu žily generace mladé rodiny s prarodiči, tam děti neumíraly.

Z jiného záznamu v rodině čteme: "První chlapec Emánek se rodičům narodil v lednu v roce 1914, ale zemřel brzy po narození. Ptal jsem se maminky na co, řekla, že tehdy neuměli ty děti tak opatrovat."